Daniel Hanzlík

2018

image/img0014.jpg

Výstavní projekt Daniela Hanzlíka (1970) a Pavla Mrkuse (1970) představuje soubor prací, jejichž východiska jsou založena na polaritě fyzického a virtuálního ve vztahu k vnímání času a časových procesů. Na jedné straně vychází projekt z principů známých fyzikálních zákonitostí, podle kterých se orientujeme ve světě. Na straně druhé reflektuje fiktivní svět virtuálních datových prostředí, která ve stále větší míře ovlivňují naše vnímání, prožívání a rozhodování. Tato bipolarita v současném světě splývá v jeden celek a vytváří novou iluzi reality. Díla jsou vytvořena převážně kombinací objektů, projekcí a prostorových instalací. Využívají uzavřené audiovizuální formáty, ale i principy vizualizace dat v reálném čase a interaktivitu. Výstava se člení do prostorových segmentů, na samostatné a společné realizace. Zároveň ale zachovává vzájemnou prostupnost. Ve výsledku je prostředí výstavy sjednoceným rámcem pro zpřítomnění času prostřednictvím zrakového smyslu. Projekt neotevírá pouze otázku, jak vidět čas, ale jak vidět různé časové formáty, ty přirozené i ty simulované. Překládání času do analogických formátů vizuální imitace má svůj základní či zakládající kulturní a civilizační smysl. Je tu skryto cosi podstatného, co projekt VIDĚT ČAS zpřítomňuje, a nač odkazuje, ať už tyto odkazy směřují do minulosti, přítomnosti či budoucnosti.

Daniel Hanzlík (1970) and Pavel Mrkus (1970) present a set of works inspired by the duality of the physical vs. virtual perception of time and temporal processes. Their exhibition works with the familiar physical laws by which we orient ourselves in the world, but at the same time it reflects the fictional world of virtual data environments that increasingly influence our perceptions, experiences and decision-making. These two aspects of our bi-polar world merge into one to create a new illusion of reality. The exhibitred works are created primarily by combining objects, projections and spatial installations. The artists also make use of audiovisual formats, interactivity or real-time data visualisation. The exhibition is divided into various sections (installations, solo works and collaborative realizations), although the various rooms remain visually connected. As a result, the exhibition space becomes a unifying element for presenting time through the visual senses. Seeing Time not only asks how we see time but also how we see different time formats – natural as well as simulated. Translating time into analogous formats of visual imitation is of fundamental and foundational meaning for culture and civilisation. The exhibition gives physical expression to something essential, and makes references to the past, present and future.

2017

image/img0114.jpg